Osobní tragédie, ze které se vyklubala "malichernost"

Včera, tak jako už mnohokrát, jsem vyslechla od jednoho klienta, kterého mám v péči již patnáct let, podivuhodný i obdivuhodný příběh, který bych si asi neměla nechat pro sebe.

Po mnoha a mnoha letech potkal kamaráda. Dlouho si vyprávěli o tom, co prožili za dobu, kdy se neviděli. Kamarád mu vyprávěl, že po dlouhé a nebezpečné nemoci mu byl pro jistotu z recidivy odstraněn ORGÁN. Takto vykastrovaný se cítil ponížen, k ničemu. Propadl hluboké depresi a rozhodl se ukončit život. Pečlivě si vybral den i místo na vysoké a strmé skále, pod kterou projížděl vlak. "Jistota je kulomet", jak se říká. Pojistil si to tedy dvojitě. Seděl tam, rekapituloval, bilancoval, litoval se, loučil se. Když konečně sebral odvahu, přistoupil ke kraji, naposledy se rozhlédl do kraje, udělal krok na okraj propasti a podíval se dolů.

Osudové setkání, které klientovi změnilo vnímání vlastního osudu

V tom uslyšel pod svýma nohama nějaký šramot a zahlédl pohyb. Něco kulatého se pohybovalo směrem nahoru a zvětšovalo se. Uslyšel supění a nadávání. Pak se objevila i ramena a záda, zadek, pak jedna noha a.... na plácek vedle něj se vyhoupl muž. Byl špinavý, upocený,hlasitě oddechoval a nadšeně se chechtal. Dokázal jsem to!!!! Vyškrábal jsem se!!!! Pak se postavil na svou jedinou nohu a odskákal....
Poučení? Každý si najděte to své.