Reaktivní a proaktivní lidé tentokrát v práci - jak si začít věřit

Věční "čekači" na šanci, která nepřichází, osud jim nepřeje, možná ani nemají partnera, protože SE ŽÁDNÝ nenašel, nebo na mne tak nějak zbyl/a... Není to pech? A mají opravdu takovou smůlu? Co když patří i k "vyhýbačům"? To jsou ti, co vědí, jak by se věci měly dělat, ale zůstávají sedět na zadku a jen o všem donekonečna pasivně klábosí. Kolikrát jsem to slyšela. Na otázku co pro úspěch udělali, říkají, že buď nemohou kvůli něčemu, nebo někomu a nebo je to TEN osud. - TITO LIDÉ JSOU REAKTIVNÍ.

A pak ti druzí - PROAKTIVNÍ... Něco je napadne a hned to jdou zkoušet. Působí často energicky. Mají blízké i vzdálené cíle a postupují systémem malých krůčků, nebo jedou jak draci. Možná nedotáhnou všechny své projekty do konce, ale ledacos jim vychází. Někdy mívají i období, kdy na co sáhnou, to jim vyjde. Často říkají, že kdo nehraje, ten nevyhraje. Je kolem nich živo a dokážou ostatní nadchnout a motivovat, ale k akci se nechají strhnout zase jen ti PROAKTIVNÍ. REAKTIVNÍ jen mávnou rukou a řeknou, že to stejně nevyjde.

Když na koučink přijde reaktivní člověk, nejčastější jeho odpověď je, "já nevím". Když JÁ NEVÍM označím za zakázané, je v pasti. Čeká ode mne, že to za něj vyřeším. Když upozorním na to o čem koučink je, je zklamaný. Očekával gurua. Pokud jsem kompetentní, ráda mu poradím,ale málo kdy se radou řídí a stává se, že zjistí, že vlastně ani změnu nechce. Jistá šance na změnu je, pokud o sobě ví, že je reaktivní a chce to změnit. V takovou chvíli se nabízí mnohá řešení. Nejen koučování, ale mnohé techniky z KBT (kognitivně behaviorální terapie) jako je restrukturace, expozice, nebo práce s imaginativními technikami, různé psychosociální hry), mohou pomoci člověku pohnout se z místa.

PROAKTIVNÍ KLIENT je již dopředu nastaven ke změně. Ví. že se to bez něj neobejde. Plánuje, fantazíruje a loví ve své hlavě. Ví, co udělá do příště a opravdu to splní. Rozdmýchává v sobě vír informací, zapomenutých i známých zkušeností a práce na jeho projektu ho nabíjí energií a mne také.

Každý jsme jiný. Když jsem pochopila, že za mou stagnací je právě takový reaktivní přístup, přestala jsem si stěžovat. Nastal čas pro SEBEŘÍZENÍ. Tak dlouho jsem analyzovala svou situaci, až jsem téměř v kostech procítila, že za mou stagnací je v prvé řadě strach a ne neschopnost. Uvědomila jsem si, že mne čeká mnoho a mnoho expozic, než sama uvěřím, jak dobrá jsem. Akceptovala jsem své dosavadní výsledky, jako důkaz svých schopností a trochu mne uklidnilo, že jsem užitečná. Jediným mým protivníkem zůstal strach. Budu ho doprovázet na všech možných místech, kde jsem ještě nebyla a co jsem ještě nedělala tak dlouho, než vnitřně dospěji, on se zmenší a bude schopen mne opustit.